ipsace i tiskace

To když vzduch zchladne pod rosný bod, voda kondensuje a milosrdně přikrývá to, co stále dřímá pod její rouškou. Lidičky, mající barvu kůže, která v noci působí jako mimikry.

Šervůt je multikulturní oasou uprostřed kamenného centra Prahy. Dnes jsem tam byl na procházce nasávat jeho ispirující vůni. Bylo teplo, bezďové rozvěsili svoje ložní prádlo na větve stromů a keřů, aby vyvětralo, a těšili se z příjemného sluníčka. Procházel jsem tím babylónem a vychutnával si zkoumavé pohledy, míříci k mým kapsám...

"Né, nebojte se, nemám falešné penízky!" mohl bych bezstarostně říci. Ale protože by mi nikdo nerozuměl, přívětivě jsem mlčel. Všechny lavičky byly obsazené, Šervůt tepal ve svém svébytném rytmu.

Jdu dál, a vidím lavičku, kterou měl obsazenu jen jeden bezďa. Jeho hadry už byly obnošené spíš víc, než miň. Jak jsem se k němu blížil, slyšel jsem, že má asi puštěné rádio a asi šly zprávy. Pěkné, že i bezďové se zajímají o svět kolem sebe za hranicemi Šervůdu. Ale najednou mi ty "zprávy" připadaly nějaké... – vždyť on má někde vysílačku! Šel jsem těsně kolem jeho lavičky. Naše pohledy se střetly. Měl v očích jiskřičky trochu jiné, než ostatní bezďové. Asi to bylo tím, že to byl bezďa – radioamatér

V Opletalce jsem zašel do krámu, pobyl jsem tam asi 2 minuty. Když jsem vyšel ven, stála uprostřed křizovatky 2 blikající auta a tulila se k sobě. Bum! Nechápal jsem, jak to, že jsem neslyšel ránu?! Za tu chvilku se tam vytvořil slušný dopravní kolaps, úplně zablokovaná křižovatka. Autíčka kolem nespokojeně mňoukala. Obhlédl jsem nehodu a zjistil jsem, ze nehoda je nehodná svého jména, byla to jen nehůdka.

Je to krásné, být na křižovatce zablokované srazivšími se autíčky, pozorovat, jak lidičky čekají na policajtíky, vědět, že tam budou čekat možná déle, než o tom blognu, a být tam pěšky. Je to takova sondička do svého vnitra, zjistit, jak je človíček škodolibý.

Opustil jsem místo dramatu a čekala mě zpáteční cesta přes Šervůt. Onen bezďa, co vůbec nebyl běžným bezďou, tam pořád jestě seděl a dělal, že mě už nezná. Zato já jsem si prohlédl jeho aparátek. Měl spoustu čudlíků! Víc, než moje cédéčko.

Jestlipak běžní bezďové vědí, že mezi sebou mají nadaného radioamatéra? Nepodařilo se mi to vyzkoumat, protože všichni se věnovali naplno své práci a nikoho, ani mě, si nevšímali tak, abych si toho všiml. Prošel jsem na druhý konec, jako by o nic nešlo. Ale i tak ve mě stále ještě zůstalo trochu toho genia loci a pod jeho vlivem dokončuji tento blogspot.

Buďte šťastni!