ipsace i tiskace

Před chvílí jsem vylezl z auta. Je tady jasná, skoro zimní noc, 3 stupně nad nulou. Pohlédl jsem nahoru, nikoliv za účelem pozorování oblohy, ale letmo jsem zahlédl ten nezapomenutelný obrázek nejkrásnějšího souhvězdí. Zase ten okamžik, kdy vjem je zaznamenán, leč nikoliv mozkem vyhodnocen, chvíle tápání ve vzduchoprázdnu a pak to secvakne: To je přeci Orión!

Ale nikoliv v atlase, ale přímo nade mnou! Ještě je trochu na východě, kulminovat bude asi za dvě, tři hodinky. Tohle souhvězdí je pro mě něco jako medvídek. Nebylo první, které jsem jako kluk dokázal na obloze najít. Tím byl Velký vůz, Cassiopeia a Malý Vůz. Ve všech skautských knihách je přece návod, jak určit sever pomocí Polárky.

Ale Orion je úplně jiná třída. Jako kdyby celý vesmír chtěl ukázat všechnu krásu a soustředil ji do těch ani ne deseti úhlových stupňů. Ani nemusím moc namáhat fantasii, abych viděl bájného lovce, ramenatého, s pokrčenými koleny, jak napíná luk a míří... ale copak to tam máme?

Vystřelený šíp Oriona by patrně trefil velikou oranžovou hvězdu, která tam normálně nebývá. Mars! Právě předevčírem byl v opozici. Marťani dávají jasně najevo, s kým nebudou hlasovat, až přijdou.

Mars je teď drtivě nejjasnějším objektem oblohy, svítí skoro v zenitu, jen malinko jižněji a ta oranžová barva je tak markantní, že si ho můžete splést leda se vzdálenou sodíkovou výbojkou.

Pokud si to teď čtete a není už ráno, rychle vylezte, stojí za to to vidět, takhle krásná hvězdná obloha už dlouho nebyla.

Že je v Prase mlha a není vidět ani na 20 metrů? Že i kdyby mlha nebyla, hvězdy tam stejně nikdy nesvítí? Já vím, ale třeba nejsou všichni v Prase :-)