ipsace i tiskace

Ráno nás budík vzburcoval už někdy po sedmé a my poslušně vyskákali z postýlek, protože riskovat další den ve finském "vězení" se nám nechtělo.

V přístavu nám bez problémů vyměnili staré drahé lístky za nové levnější do lodi "Melodie". Že by nám snad vrátili rozdíl v ceně, jsme ani nedoufali a skutečne nám ho nevrátili. Ale my v tu chvíli už měli úplně jiné starosti. Navzájem jsme si vyprávěli historky o známých, kteří vlivem mořské nemoci vyprázdnili z žaludku i věci, co snědli nejmíň před měsícem.

Též jsme se ujišťovali známou pravdou, že, na rozdíl třeba od kocoviny, zvracením se člověku nijak neuleví, nevolnost trvá dál a přidává se i bolest hlavy, kterou nelze utišit žádným práškem, protože prášek letí ven dřív, než ho stihnete vstřebat.
A samozřejmě nemoc trvá ještě tři dny poté, co jste z lodi vystoupili.

Za tohoto rozpoložení jsme najeli do podpalubí, personál každému zkontroloval, jestli zatáhl ruční brzdu, a pak auto přikurtoval pásy k podlaze lodi. Vystoupili jsme nahoru do prostor pro cestující a přectírali jsme, že je to hrozná sranda. Všichni jsme si vzali zázvorový prášek, dokud se to ještě dalo. Málem jsme se o ně porvali.

Interiér lodi byl okouzlující. Dýchala na nás zašlá sláva luxusu z poloviny minulého století. Starodávné čalounění, koberce, leštěné dřevo. Spousta restaurací, sálky s videem, bary, jednorucí banditi.

Navzdory všem teoriím, že z hlediska houpání je nejlepší obsadit místo nejblíže těžišti lodi, respektive ještě lépe těžišti vytlačené vody, obsadili jsme místa v restauraci na přídi. Bylo odtud vidět moře. Máme-li zemřít, postavíme se smrti čelem. Kousek od nás bylo pódium, kde hrála živá kapela. Přesně jako na Titanicu.

Pak to začalo houpat. Naštěstí šly vlny zepředu, takže pohoda. Nikomu špatně nebylo, zato jsme prožívali adrenalinovou zábavu. Když přišla vlna, příď šla nahoru a plácla do následující vlny, což vystříklo nejmíň 20 metrů vysoko a zcela zalilo okna naší restaurace, takže 10 vteřin byl výhled jako z ponorky. A pasažéry evidentně bavilo odhadovat, kdy k tomuto efektu dojde. Podařilo-li se, nesly se lodí nadšené výkřiky. Protože jsme byli jistojistě jediní Češi na plavidle, vylepšili jsme hru tím, že při nadzvednutí přídě jsme řvali "áááÁÁ... MRD!" – to když narazila další vlna. Jsem si jist, že mnozí domorodci si toto slovo zapamatovali, protože ho křičeli s námi.

Bložínku, omlouvá nás fakt, že s každou další překonanou vlnou jsme byli blíž záchraně a potřebovali jsme nějak uvolnit stress, vyplývající ze smrtelného nebezpečí. Koneckonců, v zemi, kde není problém prožít několikadenní nonstop pobyt v Kundě, to asi mravní úroveň neohrozí.

Když nám trochu otrnulo, zkušeli jsme trochu filmovat a fotit. Kdo má rychlejší připojení, může zkusit film, ale to nejlepší se podařit nezachytilo. Jedna vypečenější vlna je na obrázku.

Abyste měli lepší přectavu: ty záchranné kruhy mají průměr přes metr.

Nakonec jsme šťastně přistáli a vůbec nás nemrzelo, že se situace takto vyvinula. Opravdu ten zážitek stál za to a doufám, že příště bude foukat trochu víc.

Ale díky tomuto zdržení jsme neúmyslně zabloudili do Rigy. Nějak jsme sjeli z E67, jedeme, jedeme a najednou vedle nás jede šalina. Předkládám úryvek hovoru v kabině vozu:
"My jsme se dostali do ňáký prdele!"
"Woe, to je Riga!!"

Riga tvoří milionovou aglomeraci, zdaleka největší na východě Baltu. Když už jsme tam uvízli, rozhodli jsme se podívat na stavbu nové hokejové haly, kde strávíme nádherných 16 dní příští rok v květnu.

V přestrojení za televisní štáb jsme s ředitelem stavby a jeho tiskovou mluvčí prolezli celou stavbu. Byli nesmírně ochotní, vše nám ukázali, všechny otázky zodpověděli, vše jsme mohli bez jakéhokoliv omezení filmovat a fotit. Detaily tě, bložínku, zatěžovat nebudu, ty patří jinam a budou zpravodajsky vytěženy. Ale jedno vím jistě. Začínám milovat zemi s fialovo-bílou vlajkou a hrozně se tam těším.

Pro bystré hlavičky

Co budem pohledávat v květnu v Rize?
Jakou barvu bude mít naše svrchní oblečení?
Co soudíte o tom, že se na státní vlajku někdy píšou nápisy?