ipsace i tiskace

Plechoví nepřátelé se obvykle skládají ze sousměrných a protisměrných. Hlavní zbraní sousměrných je pomalost. Jejich pomalostní výpady se nám neustále snaží cestu zhatit, zabránit našemu vítězství, čili včasnému dojezdu do cíle. A právě tito jsou největším nebezpečím ve dne, kdežto v noci jich naštěstí rapidně ubývá a zbylí nejsou zdaleka tolik agresivní.

Protisměrní sami o sobě nevyvíjejí nepřátelskou činnost. Zato bojují v součinnosti se sousměrnými. Sousměrní využívají protisměrných jako taktický prvek. Vždy, když jsou protisměrní v dohledu, zesílí i sousměrní svůj tlak. Brzdové destičky mají rozžhavené doběla a brzdová světla v plné permanenci. Zběsilý útok v těchto případech někdy vyvrcholí zpomalením na jízdu krokem. Pokud se nepřátele sešikují v dostatečné přesile, trvá jízda z Prahy do Tábora klidně neuvěřitelné dvě hodiny. I více.

Plechoví nepřátelé jsou velmi odolní vůči použití fysické síly. Důraznějším kontaktem může dojít i k odření laku, ba i poškození vnitřních orgánů našeho vozidla.

Zvláštním případem plechových nepřátel jsou stacionárňáci. Tato zvláštní skupina se nedá zařadit ani do jedné z předchozích skupin, ale před tím, než se stali tím, čím jsou, do některé z předcházejících skupin patřili. K zestacionárnění je přiměla nekázeň v táboře nepřátel.

Je pravda, že vždy bojujeme sami osamoceni proti všem, ale i mezi nepřáteli existují rozbroje. Jejich výsledkem může být stacionárňák. Ti přectavují vůbec největší nebezpečí. Dobře strategicky postavený stacionárňák vám dokáže změnit život. Pokud není v dohledu náhradní ústupová trasa, klidně vám zajistí program na čtyři hodiny. Na původní časový plán můžete zapomenout. Já si například už mnoho let zásadně nic neplánuju. Nechávám se volně unášet bojem a užívám si každé příjemné překvapení.
Tím by byla typologie plecháčů vyčerpána.

Dostáváme se k nepřátelům koženým, které pro jejich zákeřnost a nevyzpytatelnost není radno podceňovat. Zejména v noci si nás mohou vybrat za oběť.

Kožený nepřítel není nic složitého. Můžeme si ho přectavit jako webovou stránku. Jako každá stránka, i on má obsah a formu.

Forma je to, co z nepřítele vidíme. Tedy zejména ve dne, v noci se totiž často stane, že formu ani nepostřehneme. A v takovém politováníhodném případě se dostává ke slovu obsah nepřítele. Ano, dojde-li k boji tělo na tělo, obsah se dostává vně formy a nastává okamžik, kdy zříme nepřítelův obsah ulpělý na našem vozidle. Bohužel barva obsahu obvykle neladí s barvou našeho vozu, kterou měl před osudovou vteřinou, kdy obsah vystoupil z formy. Navíc v této sekundě pravdy může i forma našeho vozidla dojít změny.

Ve šťastnějších případech zůstane obsah nepřítele skryt. Bývá to tehdy, když místo přímého útoku zvolí formu našeho hypnotisování. Ano, je to tehdy, když se nám podaří to ubrzdit. Nepřítel na nás upřeně hledí a vítězně s grácíí odchází z bojiště. Stačilo mu, že nám dal najevo, kdo je na silnici pánem.

Mírnějším druhem koženého nepřítele je zajíc. Jeho útok skončí nejčastěji odmontováním eSPéZetky z našeho vozu. Kdo tuhle taktiku nezná a nezabrání škodě tím, že včas vystoupí a značku si sebere, dostane se mu šance seznámit se ve frontě na DI s novým životním partnerem, popřípadě s více novými životními partnerkami.

Zkušenější z nás mohou využít útoku zajíce k obohacení svého jídelníčku. Doporučuje 9 z deseti dietologů.

Druhá část trilogie

Protože se mi první část trochu protáhla, bude to fofr a nebudu vážené p.t. obecenstvo zatěžovat únavnými podrobnostmi, jak jsem k tomuto došel. Rovnou to shrnu: Takzvaný "Nový úsek dálnice D11" je chiméra! Virtulární realita. Nikdo tam nejezdí. Kdo tam náhodou ze zvědavosti zajede, jako dnes já, ztratí čtvrt hodiny času a cestu si prodlouží o 14 kilometrů.

Nehodlám se rozčilovat, berte to jako dobrou radu. Nikdy se tudy nesnažte jet. Pokud naletíte na Paroubkovy kecy o této chiméře, vaše bitva bude prohrána. Tečka.

Třetí část trilogie

Pondělí, čas 23:30. U Poděbrad sněžilo, fičelo, tma.

Za kruháčem postava. Kluk. Hlavu si chránil šátkem.

Zajíždím ke kraji, pouštím před sebe nepřítele, čerstvě poraženého předchozím předjížděcím manévrem, ale co, odveta dopadne stejně. Kluk nastupuje. Čekám, kdy si naloží tašku. Nic. Jede nalehko.
"Jedete prosimvás do Prahy?"
"Jo"
To je otázka, kam bych asi toudle dobou jel? Koukám, má piercing v nose a naušnice. Bradku. Moc nevoní.

"Odkaď jedeš?"
"Z Waršavy".
"Tudy?"
"Já jedu od už soboty."
Tak to si asi moc vybírat nemohl...

Moc do řeči mu není. Postupně z něj jako z chlupaté deky vylezlo, že jel do Švédska, na nádraží ve Varšavě ho za bílého dne obstoupila partička jakýchsi asi rusáků, dal jim všechno, co měl u sebe, protože když se pokusil utíkat, vytáhli nože.

V dohledu stáli policajti. Když zaslechli křik, otočili se na druhou stranu. Když lupiči zmizeli, neměl nic. Šel k těm policajtům, ti mu řekli, že nemají nic hlášeno. Že když nemají nic hlášeno, nemohu nic vyšetřovat.

Na českém konsulátu mu dali nějaký papír a poslali ho na stopa domů, do Mariánských Lázní. Touhle dobou asi spí na Holešovickém nádraží, řekl, že už nemá sílu pokračovat v noci dál. Jelikož už mu není co ukrást, nebojí se. Na onom nádraží jsem mu popřál šťastnou cestu. Nic na to neřekl.

Závěr

1) Polská policie je stejně všivá, jako ta naše.

2) Jestli máte čas a možnost číst si todleto tady, jste strašně šťastní lidé. Važte si toho.