ipsace i tiskace

Začalo to tak, že jsem v návalu hnusu napsal spot Grafika v rádiu. Jenže nákaza se šířila a v novém roce došlo i na znělku "S mikrofonem za hokejem". To už mě dorazilo, opět jsem viděl rudě a vylil jsem si srdíčko do jednoho tištěného media, přepis článku je na OHF. A následně se mi to vrátilo jako bumerang a potrefené husy zakejhaly :-) Ale o tom spot nebude.

Co mi na té nové zvukové grafice tak vadí? Pokusím se to rozebrat trochu hlouběji a hloubavěji.

Hudební hledisco

S nástupem elektronických hudebních nástrojů vzniklo jakési počáteční okouzlení, tvůrci se předháněli ve vymýšlení nových a nových zvuků. Bylo nutno tyto zvuky nějak pojmenovat, aby v tom vznikl nějaký řád. Vznikaly proto tabulky jakýchsi "standardních zvuků". Jedna z nich nese označení general MIDI 1 a dodnes je používána jako základní sada všech synťáků, které běžně koupíte v krámě.

A dávno tomu, začátkem osmdesátých let přišel do módy zvuk, označovaný jako "Orchestra hit", v tabulce GM1 s pořadovým číslem 56. Tvůrci dobových šlágrů ho hojně využívali pro jeho monumentálnost. Je to zvuk spíše perkusního charakteru, s nevýrazným sustainem a dlouhým releasem. Přectavit si ho můžeme, jako když symfonický orchestr naráz zahraje na všechny nástroje unisono jeden krátký silný tón.

Jenže i tehdejší pokleslí hitmejkři měli dost soudnosti, aby ten zvuk používali jen jako koření. Tedy třeba jen deset "tónů" za celou písničku. Za všechny teorie příklad. Jistě všichni znáte i dnes často hranou písničku Guardian angel od Masquarade. V české versi a poněkud neúmyslně srandovním aranžmá ji zpívala Hanka Zagorová s Kóťou a Hlóžou pod názvem Jinak to nejde.

Ani tehdá, ani dnes by žádného muzikanta nenapadlo z tohoto koření uplácat jedlou hmotu. Jako byste upekli buchty z mouky a aspartamu půl na půl. Výsledkem by byla nepozřitelná přeslazená hmota.

Tvůrcům nových znělek se však přesně toto podařilo. Udělali ze zvuku GM1-56 dominantní nástroj, hrající celou "melodii". Jako nějaké dvanáctileté děcko, které dostalo k vánocům varhany, a zkouší jedním prstem hrát. Přesně tím dojmem celá ta sada jinglů a znělek působí. A tím se dostáváme k melodické složce znělek.

Z původní sady nápaditých a originálních znělek, které vznikly někdy v devadesátých letech a jejichž autora se mi nepodařilo vypátrat, se postupem času stávalo stále přeslazenější torzo. Je zajímavé sledovat to třeba na znělce Zelené Vlny, jak postupně měkla a hnila až k dnešnímu stavu. Podobně dopadlo Počasí.

Pravděpodobně jedním ze záměrů člověka odpovědného za znělky bylo jakési "sjednocení". Něco podobného některé stanice praktikují (zdaleka ne všechny). Ale vždy se to dělá tak, že se určí základní hudební motiv. Ten se potom obohacuje variacemi a dostává různou zvukovou podobu. Tedy melodie sjednocuje, zvuk rozlišuje a koresponduje s žánrem.

Zdá se, že v ČRo tento postup vůbec nepochopili a udělali to přesně naopak. Vzali ty staré znělky, jejich melodii částečně potlačili a naroubovali na to "melodii" Orchestra-hitovou. Ale jakou melodii! Tu nejotřepanější, nejubožejší, nejprimitivnější závěrečnou kvartu. Přesně to samé, co před dvaceti lety Masquarade, ale protažené čtyřnásobně. Tóny G--G--GC. Dominantní septakord zakončený tónikou v základním obratu. Vrchol tuctovosti a trapnosti.

Identifikační funkce

Málokdo poslouchá rádio soustředěně. Většina posluchačů má rádio puštěné a věnuje se nějaké jiné činnosti. Teprve když uslyší něco, nějaký signál, soustředí svou pozornost na právě vysílaný program. Tím signálem může být oblíbená písnička, hlas oblíbeného člověka, ale nejčastěji je to znělka, jingle. Proto totiž ty znělky vznikly! Dobrá znělka má být taková, aby mozek po několika desítkách milisekund spolehlivě zareagoval. Například: "Pozor, vysílají dopravní informaci, budu to potřebovat!" Takové akustické RDS.

Nové znělky tuto funkci neplní, jsou jedna jako druhá, dokonce jsou namluveny stejným hlasatelem. Slaďoučká znělka, slaďoučký hlásek. Při pozornějším poslechu se mi dokonce zdá, že onen hlasatel mluví tak pitvorně sladce a čtyřprocentně, že si z toho dělá prču. Doufám, že jsem teď něco neproflákl.

V některých státech je uzákoněno, že webové stránky veřejných institucí musí splňovat podmínky přístupnosti. Patří sem i takové věci, jako že barva písma musí doře kontrastovat pozadí, odkazy mají být jasně rozpoznatelné apod. Kdybychom tuto analogii přenesli do rozhlasového vysílání, jsme právě svědky, jak Český rozhlas postupuje proti tomuto trendu. Bohužel na tento druh přístupnosti nemáme zákony.

Mohli bychom říci, co je nám po znělkách jednoho rádia, které stejně neposloucháme? Možná neposloucháme, ale platíme. Všichni.

Disclaimer

Přísahám, že v době, kdy jsem psal o "lubrikačním gelu" a "buzerantské grafice", neměl jsem ani potuchy o sexuální orientaci nikoho z ČRo. Jestli někdo zvolil tuto neotřelou formu coming-outu přes znělky, je to jeho věc.