Kdysi dávno se v naší vlasti muselo chodit na tzv. vojnu. Byl to takový príma mejdan, ale málokdo to dokázal docenit, ba, většina nevděčných nadějných občanů hledala nejrůznější záminky, jak se tomu vyhnout. I já jsem patřil k takto pomýleným. Dokonce jsem musel svou strategii flexibilně měnit dle aktuální situace na bojišti.
Jenže tento příběh je nejmíň na knihu. V maximální stručnosti jen nastíním, že původní strategie vyhnout se vojně tím, že vlezu do AUSu vzala za své tím, že jsem z něj byl vyhozen pro hrubou, velmi hrubou nekázeň. Takže strategie musela být změněna. Dostal jsem prudké bolesti silně připomínající ledvinovou koliku, takže mé odvelení na pohraniční útvar muselo ustoupit vojenské nemocnici. Zde jsem s potěšením zjistil, že 95% pacošů jsou simulanti jako já.
Předávali jsme si potřebné znalosti a zkušenosti, takže i když mé simulantské schopnosti byly již do té doby velmi kvalifikované, během pobytu v nemocnici se zmnohonásobily a než jsem definitivně obdržel modrou knížku, mohl bych klidně napsat skripta pro simulanty. Dnes tvrdím, že kdo nechtěl, ten na vojnu nešel, když věděl, jak na to.
Každý test se dá ochcat, pomocí správných drog je možné vyvolat správné příznaky. Uměl jsem nazpamět krevní obraz, hodnoty jaterních testů, byla to velmi zajímavá část mého života. No prostě z té nemocnice šli zpět na vojnu jen ti, co byli doopravdy nemocní a mysleli si, že to samo o sobě stačí.
Když přišla zpráva o tom, že jugoslávský diktátor záhadně zemřel, pomyslel jsem si hned, že je to jasné. Věděl toho příliš mnoho, a tak se jugoslávská (nebo sousední) tajná služba postarala o to, aby snad náhodou své bohaté vědomosti nepředal budoucím pokolením. Rozhodně by ho nezabili soudci z Haagu.
Jenže pak prý zjistili, že bral rifampicin a v tu chvíli jsem objevil, že jsme se Slobodanem kolegové! Zahřálo mě to u srdíčka. Není lepšího důkazu, že moje pracně vydřená simulantská kvalifikace je i v dnešní době životně důležitá. Ehm... smrtelně důležitá. Proti Miloševičovi jsme byli pouhými břídily.