Dalo by se určitě nějak tu zející díru v duši zamáznout. Není přece dobré jen tak hledět do zdi. Určitě! Konec! Vždyť se dá třeba zírat do stropu. Pozorovat mouchy, jak obletují lustr, nehledíce na lustrační zákony. Víří si, fascinovány tou podivnou rostlinou, co má květ dole a kořeny nahoře, zaryté vysoko do stropní omítky.
Venku melancholicky prší, jako by i chuchvalce rozervaných mraků ronily slzy, nevědouce samou dlouhou chvílí, jak dokráčet k soumraku...
Dalo by se zahnat chmury večerní procházkou, jít jen tak naboso, vznášet se na tenké vrstvičce vody nasycené extraktem z uschlých psích exkrementů, které se nyní rozpoučtějí jak kostka cukru ve studeném čaji... Až je zakryje milosrdná tma a člověk přestane vnímat, přestane rozptylovat mysl ubohými starostmi, co se děje tak nízko, co je bezvýznamné...
Myslet na něco positivního, ale když ony se stále vracejí otázky. Proč mě nikdo nemá ráda? Co asi dělá vteřinová ručička, když se nikdo nedívá? Proč toaletní voda v mé nádržce na toaletě vůbec nevoní?
...
Je to divný večer, naplněný až po okraj prázdnotou. Večer, kdy po devatenácti dnech najednou není fotbal