ipsace i tiskace

Předbambule

Majitelé foťáků jsou s nimi v drtivé většině spokojeni. Známí, které chcete vyfotit, vám ochotně zapózují. Jsou zvyklí, že chvilku trvá, než to "cvakne", a fotka jim udělá radost. Benátské kanály, Mont Blanc nebo Eifelovka také na snímcích vypadají "jako živé", tak co byste chtěli víc? I já jsem si tímto obdobím prošel.

Majitelé foťáků jsou ze svých ilusí definitivně vyléčeni, jakmile zatouží vyfotit si detailně hokejovou akci. Zjistí, že hokejistu sice mají, ale poznat, která skvrna přectavuje jeho hlavu, vám dá dost zabrat. Fotit hokej není legrace. Potřebujete k tomu zvládnutí obrovského kontrastu zářícího ledu a černých hráčů a ještě černějšího puku. Potřebujete rychlost reakce do 20 milisekund. Potřebujete neustále přeostřovat, na dálku snímat velmi rychlý děj v mizerných světelných podmínkách. Zkrátka potřebujete mašinu s velkým kufrem, vážící přes deset kilogramů.

Takovou mašinu vám nikdo neukradne, protože kdo by se s tím tahal?

My praktici nosíme foťáčky v kapsičce od košile a na hokeji fotíme žánrové obrázky pomalovaných fanynek. Můj přes dva roky starý Samsung Digimax V4 se přesně k tomuto hodil.

Story

V předvečer hokejového finále za mnou do Rigy přiletěl přítel V. s přítelkyní F. V Rize se během MS chodilo spát za světla, celou noc se slavilo spolu s ostatnimi fanoušky z jiných zemí. Takové, jako je to teď v Německu, ale v mnohem menším rozsahu.

Byly asi dvě hodiny a dostali jsme hlad. V centru bylo otevřeno několik fastfoodů, do jednoho jsme zapadli. Systém, že si na tác dáváte různé dobroty a u kasy vám to spočítají. Byl tam dost nával, hlad měla většina jásajících, byl to takový čas "nočního obědu". Sedli jsme k volnému stolu, dlabali a V. si náhle posteskl, že si doma nechal foťák.

Nevadí, šáhl jsem do kapsy a udělal jim pár snímků. Hned si je na displeji prohlédli a líbily se jim. A jak tak kecáme, najednou přišla taková ta bufeťačka, co uklízí stoly a odnáší tácy s nádobím. Mladá holka.

Aniž bychom ji vnímali, vzala si naše tácy, když vtom V. skoro zařval. "Vona mi sebrala skoro plnej džus!" Úplně se chudinka polekala, já jsem to k ní měl nejblíž, tak jsem přiskočil a džus vrátil z tácu na stůl.

Až dodatečnou rekonstrukcí jsme se dovtípili, že džus nebyl ten pravý důvod její horlivosti. Jenže to, že mi chybí foťák, jsem zjistil zhruba dvě minuty po té, co jsme provozovnu opustili. Samozřejmě už nikdo nic neviděl, nevěděl.

Musím uznat, že tato metoda je geniální. Kdybychom si toho všimli včas, prostě by se hrozně omlouvala, dělala zoufalé oči... kdo by se na ni mohl zlobit, že si nevšimla foťáku na tácu? Risiko nulové, výtěžnost – několik foťáků a mobilů denně.

Mysleme positivně!

Takže jsem si hned následující den, v neděli, musel koupit nový foťáček. Už se nevejde do kapsičky, ale stále je to ještě kompakt. Na hokej to sice pořád není, ale vosičku za letu vzládne. Postupnými krádežemi se tedy propracovávám ke stále lepším zítřkům. A na jedno nabití tužkových akumulátorů udělám tisíc fotek, to také není k zahození.

Sad end

Klidně vám prozradím značku. Je to Minolta Dimage Z6. Ano, v Lotyšsku jsem ještě nevěděl, že Minolta zkrachovala. Že další USB šňovírku už asi neseženu. Tři týdny ji už sháním. Ještě že ty akumulátory jsou aspoň standardní tužky...