ipsace i tiskace

Bylo slunečné ráno bez mráčku, jak to tak u Balatonu bývá 27.září. Foukal mírný vítr od jihovýchodu a teplota rychle stoupala. Kolem poledne už slunko pálilo tak, že pár nejotužilejších opozdilců hledalo úkryt v chladných vodách mělkého jezera.

Sluneční paprsky zahřály i Bakoňský les. Od něj se ohřál průzračný vzduch, a protože byl tím pádem lehčí, vydal se na cestu vzhůru. Takovéto putování nahoru a dolů se konvenčně nazývá konvekce a funguje nejen na Zemi, ale na všech nebeských tělesech včetně Slunce.

Jenže náš milý vzdoušek tím, jak vystoupá vzhůru, pocítí, že ve větší výšce je nižší tlak. A tím pádem se rozepne do většího objemu. A stavová rovnice plynů mu velí, že rozpínáním se musí ochladit. Poslušně se tedy ochlazuje z původních pětadvaceti na dvacet, patnáct stupňů a ještě níž. Ale co to? Při deseti stupních dosáhne teploty rosného bodu a už není čirý a průzračný, ale bilý, protože se v něm udělala mlha. Podívejte se na obrázek. Malá kupička mlhy, obláček zvaný cumulus.

Stejný nápad ovšem dostaly kousky vzduchu v sousectví. Také se spěchaly podívat nahoru. Ve stejné výšce se v nich srazila vlhkost a pokračovaly v cestě vzhůru, hnány touhou a slunečním teplem. Vidíte, mé čtenářky, že spodní okraje mráčků jsou ve stejné výšce, jako by je někdo srovnal podle pravítka. To je výška rosného bodu.
Z tohoto obrázku stále ani zkušený meteorolog nedokáže předpovědět další vývoj.

Ale sluníčko pálí dál. Pramínky stoupajícího vzduchu s sebou strhávají další a další hmotu, až se nakonec spojí v jediný vzestupný proud. Přitom k tomuto vývoji dochází velmi rychle. Pokud si u každého obrázku kliknete na more properties, vidíte z časových údajů, že uplynulo půldruhé hodiny.

Už nevidíme osamocené kumůlky, ale imposantní oblačnou věž. Vzduch, který vytvořil mrak, vystoupal vzhůru a je stále lehčí, než vzduch v okolí. Tím se nahoře vytvoří podtlak a vzniká komínový efekt, který nasává vzduch zespodu. Teď už nevadí, že dole nesvítí sluníčko.

Kostky jsou vrženy. Cumulus se právě mění v cumulonimbus. Příroda chystá velkolepé přectavení, v němž půjde o energie srovnatelné s atomovou bombou.

Na severním břehu poprvé zahřmí, což je slyšet i sem na jižní břeh. Jelikož jsem se chtěl ještě vykoupat, omlouvám se za snímek, pořízený hračkou. Začíná bouřka. Celý útvar ztemní, šíří se do stran a začíná se vertikálně pohybovat.

Na jihu nastalo absolutní bezvětří. Avšak při pohledu na obrázek zjistíte, že v dálce na hladině je jakýsi světlezelený pruh, jakoby ozářen sluncem. Ne, to není slunce. To jsou zpěněné vlny, řítící se k nám. V popředí vidíte vodní ptactvo, rychle hledající úkryt, instiktivně vědouce, co bude následovat.

Je stále větší tma. Blesky na severu už prorážejí ven z mlhy, hrom přehluší i ruch ulice. Náhle přichází první silný poryv větru. A vlny dorazily ke břehu, zrcadlová hladina je pryč. Temné svislé pruhy jsou místa, kde právě zuří průtrž mračen. Zde ještě stále neprší, ale vítr už strhává menší větvičky ze stromů.

Při pohledu na západ ještě stihnu lodě, rychle spěchající do lůna přístavu, aby zde přečkaly v relativním bezpečí. Bouřce tentokrát nebylo možné uniknout, postupně zachvátila celý Balaton, dlouhý 80 kilometrů.

Nyní je načase příběh skončit, protože následující fotky byly rozmočené. Musím jít sušit.

P.S. Omlouvám se, že jsem uživatelky obtěžoval meteorologií, příště to bude zas něco lascívní... - o lásce.