ipsace i tiskace

Dnes ráno jsem byl s autem v servisu, čímž se ze mě stal cosi jako dočasný paraplegik. Dobu, po kterou byla moje nejdůležitější končetina na operačním sále, jsem si zkrátil procházkou. Měl jsem nejmíň hodinu čas. To je přesně ona míra, kdy se nevyplatí ze Stodůlek nikam jezdit, ale kdy ani nemá cenu si tam sednout ke kafi.

Vydal jsem se do míst neprobádaných, do míst, která jsou na mapě zakreslena bílou barvou a nápisem "Zde jsou lvi".

Je to takové návrší mezi Motolem a Jinonicemi. Od civilisace vedla zarostlá polní cesta směrem vzhůru. Vydal jsem se tam, v naději, že na kopci se mi objeví nové obzory. Cesta se rozplynula směrem doprava do louky, ale vzhůru pokračovala pěšinka. Přelezl jsem zborcený starý plot ze zrezavělého pletiva a spatřil jsem neklamné známky lické přítomnosti, o chvíli později jsem dokonce zaslechl tichou hudbu.

Feťáci! Jelikož jsem byl oblečen nekompatibilně s podobnými komunitami, příliš jsem se k onomu objektu nehrnul. Byl to jakýsi bunkr zapuštěný do hrany svahu. K jihu zcela otevřený. Obešel jsem to doleva (na západ) a po asi patnácti metrech se objevil další podobný. Trochu to připomínalo jihomoravské uličky s vinnými sklípky. Tentokrát byl bunkr provisorně "zazděn".

Uvědomil jsem si, že feťácká doupata takto nevypadají, Tohle byly obývané příbytky. Tento názor podpořily i tři kočky, které za mnou od prvního "domku" vyběhly. Došel jsem k dalšímu obydlí, už třetímu, které bylo dokonce zazděno cihlami. Při pohledu dozadu jsem spatřil starou ženu, která vyšla z prvního příbytku. Pokračoval jsem dál, našel další díru, tentokrát zřejmě opravdu využívanou jako feťácké doupě, a obešel jsem celý ten prostor na sever a obloukem se vrátil k prvnímu "domu". Zajímalo mě to.

Je úžasné, že uprostřed Prahy existují takové končiny, kde si připadáte jako Robinson! K příbytku jediné přítomné obyvatelky jsem přišel z druhé strany, pozdravil a dal se do řeči. Je už dvanáct let bez domova. Na tomto místě žije už přes dva roky a líbí se jí tu. V její místnůstce přespávají tři lidé, další jsou "u sousedů". Původně bydleli v opuštěném vojenském baráku "tam" (ukázala k severovýchodu), ale ten jim zbourali.

Chtěl jsem si ji vyfotit, ale odmítla. Soused prý byl nedávno zobrazen v Reflexu a to ona nechce. Marně jsem ji ukazoval Coolpix se slovy, že ta hračka vlastně ani nefotí. Neskočila na to. Ale dovolila mi vyfotit aspoň interiér.

Pro vodu chodí do asi půl kilometru vzdálené ubytovny. PET lahve na pití, kýbl na mytí. Zimy se nebojí, po dvanácti letech se člověk naučí žít venku. Kočky nejsou její, ale sousedů. Na otázku, zdali nemá problémy s policajty řekla, že teď už ne.

Ta neobyčejná stará paní je se svým životem spokojená. S nefalšovanou hrdostí mi ukazovala, jaký má krásný výhled a že když není kouřmo, jako dnes, vidí odtud až na Cukrák! (asi 13km vzdušnou čarou přímo na jih)

Byla srdečná a milá, na rozloučenou mi popřála, ať mi auto dobře spraví.

Svět je zajímavé místo k žití, co říkáte? ;-)