ipsace i tiskace

Proč se protilehlé konce duhy v našem vnímání spojí a vytvoří tím známý barevný kruh? Z logiky věci by přece vjem nejnižší možné frekvence měl být subjektivně nejméně podobný tomu nejvyššímu. Podobně jako je to mu u zvuku. Nejdřív neslyšíme nic, potom se vzrůstajícím kmitočtem hluboké tóny, střední tóny a vjem se ztrácí s pískáním těch nejvyšších slyšitelných frekvencí. Přitom nejhlubší bas a nejvyšší hvizd znějí diametrálně odlišně.

Skutečný důvod, proč je tomu u světla jinak, je překvapivě prostý a jasný. Pokud si ho chcete ozřejmit, zvu vás na cestu k duze.

Barevné vidění zajišťují světlocitlivé buňky v oku, zvané čípky. Existují tři druhy čípků. Každý z nich je "vyladěn" na jinou světelnou vlnovou délku. Čípek "červený" na frekvence nižší, "zelený" na střední a "modrý" na ty nejvyšší. Přičemž oblasti citlivosti se značně překrývají. Lidský mozek potom každému paprsku dopadlému na sítnici oka přiřadí barvu podle toho, v jakém poměru jsou podrážděny jednotlivé čípky.

Tomu by zákonitě odpovídalo, že duha bude na jednom konci červená, na druhém modrá. Co ale ta fialová?

Červený čípek má zajímavou "chybku". Má totiž dva vrcholy citlivosti. Ten hlavní je tam, kde má být. Potom citlivost klesá a v oblasti tyrkysové je křívka červeného čípku na nule. Jak ale začíná světlo modrat, červený čípek chytí druhý dech, a směrem k vyšším frekvencím (kratším vlnovým délkám) má ještě jeden malý vrcholek. Úplně na konci, kde už naše oko přestává vidět, končí křivka červeného i modrého čípku společně. A signál červeného čípku s modrým se v mozku smísí na fialovou.

Odtud je už jen kousek k experimentu, že k paprsku nejkratšímu přimícháme paprsek nejdelší, červený, a dostaneme zcela plynulý přechod "zkratkou" od fialového konce k červenému, aniž bychom museli přes zelenou. Barevný kruh je uzavřen

Obrázky a křivky citlivostí si můžete prohlédnout na odborných webech.

Hra pokračuje

Co je to vlastně barva, Ruliso? Je to rozdíl v podráždění jednotlivých čípků. Pokud jsou podrážděny všechny stejně, barvu nevnímáme žádnou. Denní světlo obsahuje široké spojité spektrum všech vlnových délek, proto jeho barvu vnímáme jako bílou. Abychom ho vnímali barevně, musíme některou vlnovou délku zdůraznit, ostatní potlačit. Není to nic zvláštního, v přírodě takto fungujou skoro všechny látky, které odrážejí světlo. Tyto látky vidíme jako barevné.

Čím více je jedna frekvence převládající na úkor ostatních, tím má barva větší sytost. Největší sytost potom dosáhneme, pokud vyrobíme monochromatické světlo, které tvoří jediná úzká spektrální čára. Takové světlo dávají lejzry a některé výbojky.

Ovšem oblasti citlivosti jednotlivých čípků se silně překrývají. Takže i když vyrobíme tu nejsytější barvu, tvořenou zářením o jediné vlnové délce, stejně nenajdeme na spektru oblast, která by podráždila jen jeden druh čípků. Příklad: I ta nejmodřejší modrá spolu s "modrým" čípkem podráždí i o něco méně čípek "zelený", popřípadě "červený". Je to dáno fysiologií, nikoliv nedokonalostí té modré barvy.

Nabízí se otázka, co bychom vnímali, kdyby se podařilo podráždit opravdu jenom "modrý" čípek? Pomocí světla to nejde, ale možná lze vyvolat halucinaci, která to dokáže. Myslím, že právě toto jsou ty nepopsatelné barvy, o kterých vypráví lidé pod vlivem eLka. Docela by mě zajímalo, jak to vypadá, ale bojím se to zkusit.

Ačkoliv jsme si právě ukázali, že množina možných kombinací barevných vjemů je poměrně omezená, mozku to stačí, aby se svět jevil pestře barevný. A nelze ho spoutat do žádné digitální fotografie, ba ani do fotografie filmové. I ty nejdokonalejší techniky dokáží reprodukovat ani ne polovinu barevného rozsahu lického oka. Takže až si vyfotíte macešku, postavte si originální kytku vedle reprodukce. V jakékoliv formě. Barevná shoda bude jen velmi přibližná, fotka nesahá kytce ani po kotníky. Proč tomu tak je, by bylo na delší povídání a třeba se k tomu dostaneme někdy příště.

Další díly miniseriálu