ipsace i tiskace

Když si vybavím své studium v prváku, řada z nás, vidláků, s opovržením tvrdila, že do Prahy by v žádném případě natrvalo... nikdy!! Moc lidí, smog, draho v hospodách...
Prostě hloupí prváci, netušící, která bije.

Fenomén bytí v matce měst je mnohem obsáhlejší, než by se dalo popsat jedním článkem, pokud se to dá popsat vůbec. Popsat Prahu je jako popsat ženu.

Puberťáci ji popisují sprejem. Prahu. Ženu lze popsat i razítkem na zadečku, šlehačkou na venušině pahorku... Praha má takových pahorků stovky! Zaměříme se tedy na fysickou krásu, která je srozumitelná a sdělitelná na dálku. A hlavně se dá vyfotografovat.

Když je zimní inverse, vzduch je zakalený a dá vyniknout štíhlým věžím. Zvlášť v protisvětle. Procházím se po hraně Letenských sadů a kochám se městem pode mnou. Zdola ke mně tlumeně doléhá dopravní ruch z obou vltavských břehů. Skoro ho nevnímám. Chce se mi psát básně. Ne, teď ne, teď seběhnu dolů na Klárov. Moc dobře si pamatuju, jak celé předmostí Mánesova mostu bylo před necelými pěti lety pod vodou. Dnes na tu katastrofu upomíná jen sem tam ryska na některém objektu. Není ve výši očí. Je výš.

Malá Strana, Valčtejnské náměstí. Tady sedí senátoři. Zajímavé je, že ulice Sněmovní, jež zde míří vzhůru, vytváří jakýsi průhled, kterým je vidět zespodu na chrám Sv. Víta. Mám štěstí na netradiční úhly pohledu na tento skvost. Musel jsem vyskočit na senátní řimsu, abych udělal tento záběr. Hodí se sem monumentální hudba, monumentální vázané slovo. Ne, teď ne, jdeme dál.

Podloubíčko! Mám slabost pro klenby, neodolám a fotím. Je trochu problém najít chvilku, kdy zde není moc lidí. Cvak!

Projdu a ocitám se v Tomášské. Otočím se, abych láskyplně spočinul posledním pohledem na tunýlek, a vidím ten úžasný odraz slunce v okně... cvak! Velebnost Hradu vystřídala malebnost Malé Strany. Toto je nejdražší místo v naší vlasti. Zde jsou nejdražší nemovitosti, nejvyšší nájmy. Zde si dáte večeři za cenu životního minima.

Dostávám se až do Vlašské, kde jsou ambasády USA a SRN. Vzpomínám,jak jsme zde stáli a leželi dvacetihodinovou frontu na vízum. A najednou nevěřím svým očím. Krámek s nápisem "potraviny". Mezi luxusními hotely a ambasádami. O to vás nemohu připravit.

A teď ještě zpátky na Kampu. Mrkneme se na Karlův most odjinud, než miliony turistů. Je zde rákosí jako někde v jižních Čechách. Jestli mě někdo podezírá, že je to fotomontáž, tak mi křivdíte. Opravdu jsou uprostřed Prahy taková místa. Jen vám je musí někdo ukázat, milé uživatelky. Enjoy!

Jako třeba Čertovku. Je to náhon, který odděluje Kampu od Malé Strany. Vine se mezi domy, někde je tak dobře schovaná, že ani netušíte, kudy teče. Podíval jsem se k jejímu ústí zpět do Vltavy. Zajímavé místo se snovou atmosférou! Zavírám oči a chtěl bych nahlas vyslovovat verše. Ale ne, ovládnu se, zde bych mohl vyplašit vodní ptactvo.

Raději půjdu omrknout legendární "Zeď nářků" Vytvořila se zde spontálně, když v roce 1980 zemřel rukou vraha John Lennon. Komouši ji čas od času zabílili, ale za pár dní byl tento neoficiální pomník ilegálně obnoven. Soudruzi se mohli uvztekat. Scházeli se zde "máničky", kresby na zdi byly malými uměleckými díly.

Teď mám skoro dojem, že se genius loci trochu vytrácí. Zeď je sice barevnější, ale na většině plochy jsou jen čmáranice, postrádající jakoukoliv myšlenku. Nevím, třeba se mi to jen zdá a podléhám zapšklosti. To bych nerad. Raději hned pomyslím na něco radostnějšího, na verše, které se mi derou přes rty... pokusím si je zapamatovat a hned jak přijdu domů, pošlu vám je. Hned to bude.

Tohle všechno si Pražáci mohou vychutnávat, kdykoli se jim zachce. Není to krásné? Zarecitujte si se mnou, nahlas: