Mám několik přátel, kteří jsou dobrodruzi. Aktivně se věnují pomoci v postižených oblastech světa. Jeden z nich mi celkem zasvěceně líčil, co to obnáší. Problémy, které se k tomu vážou, jsem si donedávna nedovedl vůbec přectavit. Jen několik jich nastíním.
V Afghánistánu (ale obecně všude) je zoufalý nedostatek jakkoliv kvalifikovaných lidí. Pokud tam chcete takové lidi dostat z Evropy, musíte je zaplatit. I tak jich většina po určité době odejde, protože podmínky jsou tam těžké. Tato věta takto vyřčena zní banálně. Teprve hodinové vyprávění mi objasnilo, že vydržet tam chce opravdu odolné jedince. Ty nejlepší. Kde je vzít? Potřebujete peníze. Nejlepší odborníci jsou zvyklí doma, v plném komfortu, pobírat slušný plat a mít zajištěn pracovní postup.
Najít mezi nimi vyjímečné jedince, kteří jsou ochotni se toho všeho vzdát a odjet na rok, dva do divočiny pomáhat potřebným... dovedete si prectavit, jaký je to problém? Musíte jim zajistit aspoň srovnatelný plat. Musíte sehnat dárce peněz.
Můžete zkusit vychovat odborníky z domorodců. Ano, ale nejde to rychle. Navíc se k tomu přidává zcela nečekaný a téměř neřešitelný problém. Plat. Když jim dáte plat, který je srovnatelný s platem tam pracujících Evropanů, jsou to pro ně tak nepřectavitelné peníze, že po první výplatě zdrhnou. Jejich mentalita a zvyklosti jim velí, aby okamžitě jeli zajistit rodinu a veškeré příbuzenstvo, protože právě se jim přihodilo totéž, jako by vyhráli jackpot. Celá rodina má vystaráno na několik let.
Co s tím? Zaplatit je úměrně místním podmínkám? Tím pádem ale budou za stejnou práci dostávat stokrát méně, než Evropané! Něco takového ovšem nejrůznější pseudorudé odboroidní organisace nepřipustí. Je to přece diskriminace!
Takže máte na výběr. Vyhovíte "odborům" a lidi budou umírat hlady, nebo budete diskriminovat a systém se pomalu rozjede. A podobných problémů jsou stovky. Vymyslet a uvést v život efektivní pomoc je nesmírně těžké.
Vrátim se k původní otázce. Ano, režie charitativních organisací je obrovská. Není to neschopností nebo zlou vůlí kompetentních pracovníků těchto organisací. Ono to prostě jinak nejde. Ale až jednou někdo bude svou neochotu darovat prostředky omlouvat tím, že "stejně si 90% schlamstnou ty neziskovky", uvědomte si, že i těch deset procent může zachránit v tamních podmínkách život několika lidem.
Jednou z těchto organisací jsou Lékaři bez hranic. Vznikli ve Francii a jsou striktně nevládní organisací, čili odmítají všechny peníze, které by pocházely od jakékoliv vlády, včetně francouzské. Minulý týden uspořádali tiskovku k otevření pobočky v Prase.
Přišlo poměrně hodně novinářů a zajímali se o nejrůznější věci. Mimo jiné i o to, proč tak nezřízeně plýtvají penězi za kancelář na Malé Straně. Senzace se však nekonala. Majitel objektu, který nestojí o publicitu, proto nechce, aby se jeho jméno objevilo v textové podobě v médiích, nabídl speciálně nízký nájem jako formu sponsorství. Částka není tajná a činí 26000Kč měsíčně. Je to méně, než jsou tržní nájmy na okraji Prahy.
Milé uživatelky, vaše zvědavost si zalouží být ukojena. Přání majitele respektuji a proto jsem pouze vyfotil desku, kde jsou všichni hlavní sponsoři uvedeni. V grafické podobě.
Tato otázka mě zaujala. Ačkoliv obě organisace vyvíjejí v jádru totožnou činnost, jeden poctatný rozdíl zde je. Červený kříž zachovává mlčenlivost. I když jsou jeho lidé svědky zločinů, v zájmu pomoci potřebným se informace nešíří. U MSF tomu tak není, naopak lékaři jsou ochotni svědčit i u mezinárodního soudu.
Všichni ti lidé na mě zapůsobili mimořádně sympaticky a přiznám se, že je obdivuju.