ipsace i tiskace

Budete si myslet, že přeháním, ale vydat se vlastním autem do (také) "Benátek Severu" mohu doporučit jen otrlým řidičům. A i tak z toho budete mít noční můry.

Nechápu to. Vědí vůbec, kam jedou? Jak to, že jedou tak rychle? A kam jedou? Mluvím o stovkách tisíc řidičů v každodenním stockholmském provozu. Kolik desítek let jim trvalo, než se zde naučili nezabloudit? Pro vaši přectavu uvedu příklad z praxe.

Několik dobrodružných individuí z Česka se sem vypravilo na hokej. Ten se odehrává v nejkrásnější hale v Evropě, zvané Globen. Jelikož kopule je vysoká devadesát metrů, bývá někdy vidět už zdaleka. Jenže Stockhlolm je město vícepodlažní. Kromě patra přízemního je zde několik pater do plusu, čili nadzemních, a několik do mínusu, čili podzemních. V nultém patře jsou vchody do obytných budov, chodníky a úzké silničky mezi domy, kterými se nikam nedostanete. Kromě toho je nulté patro přerušováno průlivy Baltského moře. Z uvedeného už asi tušíte, že potřebujete-li se někam dostat, musíte použít některé z ostatních pater.

A to se lehko řekne. Máte-li štěstí, že vaše silnice zrovna vystoupá do úrovně třeba třetího patra, vynoří se před vámi na chvíli cíl cesty, v našem případě hala Globen. Za chvíli vám ovšem z očí zmizí, protože ji zakryje klubko propletených dálnic nad vámi. Snažte se po paměti držet směr, jenže odbočka, která vedla doprava, kam potřebujete, náhle začne padat dolů, podtočí se pod vaší původní trasou a vyústí někam doleva. A jste v jeteli. Jedete po úplně jiné dálnici, otočit se nelze.

Chvíli bloudíte, až se nakonec přece jen soustavou sjezdů a nadjezdů dostanete do protisměru a zkusíte několik dalších pokusů. Ony zde jsou sice všude směrovky, ale zkuste si pamatovat názvy z nevyslovitelných a netisknutelných řetězců.

Ale to byla jen rozcvička. Nadzemní patro je brnkačka. Nejkrásnější zážitek ovšem nastane, když cíl máte na dosah a silnice náhle zapluje do tunelu. To nejsou tunely jako ten Strahovský. To jsou desítky kilometrů obrovských šachet s odbočkami a křižovatkami pod zemí. Jedete a pod zemí se několikrát stočíte o devadesát stupňů. Pak konečně vyjedete na povrch a po usilovném pátrání objevíte svůj cíl daleko za sebou někde šikmo vlevo. Na jiném ostrově, samozřejmě. Dobrodružství se mění ve špatnodružství !

Dá se to vyřešit taxíky. Místní taxikáři nekradou a vyznají se tu, ale nepatří k nejlevnějším, ostatně jako i místní MHD. Hodinový lístek na šalinu stojí 20SEK, což je kolem 60 našich kaček. Ale tato cena platí jen, pokud si ho koupíte mimo. U řidiče je za dvojnásobek.

My, hrdí Češi, však svůj boj s topologií nevzdáváme a včera se mi konečně poprvé podařilo trasu z hotelu do Globenu srazit pod pět kilometrů. Vzdušnou čarou je to asi tři. Obávám se ovšem, že dnes se mi to nepodaří zopakovat. :-)