Musím začít trochu zeširoka. Blogy čtu už pár let, pamatuju dokonce doby, kdy jich bylo asi tisíckrát méně než dnes. A za ta léta se mi stalo, že jsem si některé oblíbil. Cítil jsem se na nich jako "doma", a jelikož jsem exhibicionista, často jsem na nich komentoval. A ještě dneska vím, jak to bylo super, když na můj komentář zareagoval sám autor blogu. Úplně jsem se zatetelil! Bylo to totiž v dobách, kdy bloggerů bylo méně, než jejich čtenářů! Časem začalo být stále jednodušší si blog vést a tím pádem si blog(.cz) vedlo stále více stále jednodušších lidí.
A jednoho tuze ošklivého dne jeden z mých "domácích" blogů skončil. A zanedlouho další. Nebyla to pro mě žádná osobní tragédie, ale přece jenom, náhle něco chybí. Člověku to přijde taknějak líto, když skončí blog, na který dlouho chodil. A myslím, že to tak má víc lidí. Prostě se tam cítíte jako doma, i když nejste takoví exhibouši a nekomentujete každou hovadinu :-)
A když jsem pátral po příčinách konce některých blogů, jednou z příčin byla přemíra stupidních komentářů. Bloggera postupně omrzí donekonečna vysvětlovat, jak myslel tamto a jak nemyslel ono, a že nepotřebuje od nikoho vysvětlovat, co dělá špatně potažmo jak je špatný. Jednou to jde, dvakrát.... posté už je to jen opruz a to přestane bavit úplně každého. Zakáže komentáře, napíše pravidla mošťárny, v horším případě blog zahesluje nebo zruší. A já pak nemám co číst a kde komentovat, což mě štve.
Mnoho lidí se mylně domnívá, že je to vztah symetrický, ale to je veliký omyl. Blogger je ten, kdo nese svou kůži na trh. Za všechny uvedu jeden příklad.
Blog, kde popisujete některé postřehy z vašeho zaměstnání, objeví váš šéf. Na obzoru se začne potulovat průšvih. Musíte si dávat velký pozor, abyste nenapsali něco choulostivého, popřípadě aby šéf nedokázal identifikovat, kdo přesně jste. Musíte to dělat dlouhodobě, být vždy ve střehu.
Při tom všem stačí jediný komentář, a vaše snaha je marná. Vše je bleskově vyzrazeno. Šéf vás má ve čtečce, neschováte se ani na okamžik.
Podívejme se na opačnous situaci, kdy mít blog nebudete, jen budete na různých blozich komentovat o situaci u vás v práci. Můžete měnit nicky, měnit blogy, a šéf vás velice těžko vystopuje, i když ho budete pomlouvat horem dolem.
Co z toho plyne? Blogger je zranitelný, komentujicí nikoliv. Může plivnout a zmizet, ale plivanec na blogu zůstane. U bloggera. Lidé chodí číst blog primárně kvůli autorovi blogu, nikoliv kvůli komentářům. A když někdy kvalita komentářů předčí kvalitu spotu samotného, je to zásluha předchozí trpělivé a dlouhodobé práce bloggera, že k sobě ty dobré komentátory přilákal.
Teď už doufám všem čtenářkám dochází, že v případě komentářů platí, že hranice určuje vždy blogger, nikdy komentátor. Vyplývá to z poctaty věci, hádat se s bloggerem o vytyčování hranic je jednoduše (dámy laskavě prominou) – hovadina.
Existoval (možná dokonce ještě existuje), blogger RH (o Rosťu Hedvíčka se tentokrát nejedná), který psal dost kontroversně. A protože mu to v komentářích dávali někteří dost "sežrat", zavedl schvalování komentářů. Kritické nepustil, pochvalné ano. Dokonce prý některé komentáře upravoval, což je zvěrstvo skoro zločinné.
Sám pro sebe jsem to vyřešil jednoduše: prostě jsem ho nečetl a nečtu, ani nevím, jestli dnes něco někam píše. Ovšem jiným čtenářům to nestačilo a začali hromadně vytvářet anti-RH weby a každý, kdo měl svůj blog, napsal několixpotů o tom, jak je RH špatný člověk. To považuju za poměrně férové řešení, oni nakonec všichni sami zjistili, že je to k ničemu.
Zajímavý a legrační je jeden postřeh. Boj proti RH byl výhradně mužskou záležitostí. Třeba proslulá Letinka se ho nijak aktivně neúčastnila.
A dostáváme se k napínavému finále, na které mnohé netrpělivě čekají. Odpověď na otázku: "Proč jsem nekritický k ann"
Odpověď je nečekaná: protože se mi líbí, jak píše. Neřeším, jestli dělá něco špatně, jestli není přehnaně sebevědomá, jestli má pravdu. Vím, že ji rád čtu a to mi úplně stačí.
Pro nezasvěcené jen stručně vysvětlím, že ann svůj blog (doufám že dočasně) zaheslovala, protože ji unavovalo... viz třetí octavec. A máme tu další důvěrně známý případ, kdy hloupé komentáře znechutily autora natolik, že se na to vykašlal. A desítky, možná stovky čtenářů náhle nemají co číst. Přišli o místo, kde se cítili jako doma. Bravo, holky, vyhrály jste!
Nebylo to tak, že ann chodila na vaše blogy a porušovala tam vámi stanovené hranice. Kdyby to dělala ona vám, pochopitelně bych byl na vaší straně. Ovšem smůla, ann mi k tomu nedopřála jedinou příležitost. To vy jste nerespektovaly hranice její. A sto much otráví i slona. Přitom, co vám bránilo napsat si u sebe článek o věcech, které jste ann vytýkaly? Nechtěly jste si zaneřádit blogísky? Jasně, proč, když můžete zaneřádit ten její....
Jsem pragmatik. Nezajímá mě, kdo má objektivní pravdu, kdo je ten spravedlivý. Mám blogy, které čtu a ty ostatní, které nečtu. Pokud blog čtu, dělám to proto, že se mi líbí, ne proto, abych autorovi něco dokazoval. Opačné jednání považuju za masochismus či jinou psychickou poruchu. Sorry. Když se mi něco líbí, jednám tak, aby to trvalo. Například tím, že respektuju stanovené hranice.
Když někdo způsobí, že si nemůžu číst, co se mi líbí, jsem naštvaný. I kdyby měl stokrát ideologickou pravdu. Ano, jsem sobec a jsem na to hrdý :-)
Vytiskněte si následující octavec a pověste nad postel:
Hranice určuje autor blogu, nikoliv komentující.Já schválně chvíli ty komentáře nechám povolené. Enjoy :-)