ipsace i tiskace

Toho klučinu nelze nemít rád. Kdo viděl, s jakým úsilím a vůlí se nebojácně vrhl do trháku před cílem, musel uznale pokývat hlavou. "Mladíček, chce být chvíli v čele, chce se zviditelnit" řekl jsem si o něm. Ale on svůj náskok neztrácel. Dřel. Na jeho tváři se kromě dřiny občas zračil i úžas. Ještě nikdy to nazažil. Desetitisícové špalíry se před ním rozestupovaly. Za ohlušujícího řevu a povzbuzování. Před ním.

Nemůže tomu uvěřit. To on jede v čele nejslavnějšího závodu! Do cíle zbývá necelých dvacet kilometrů, na vrchol letošního prvního alpského průsmyku ještě asi tři. A náskok je stabilní. Všechny vrchaře zvučných jmen nechává ze sebou. Neustále se ohlíží, jako by čekal, že se každou chvíli přeženou kolem něj a nechají ho daleko vzadu. Dře. Prémii první kategorie projíždí jako první.

Čeká ho nebezpečný šestnáctikilometrový sjezd plný serpentin. Ale on jede jako v transu. Landaluze, týmový kolega velkého favorita Valverdeho, je mu v patách. Prémií projíždí o pětadvacet sekund za ním a Linus to ví. Srdce mu buší nejen nesmírnou námahou.

Původně si řekl, že zkusí vyhrát horskou prémii, ale teď to vypadá, že by se mohl pokusit o nemožné. Vyhrát etapu Tour de France. Každý cyklista o tom sní od dětských let. Že aspoň jednou v životě vyhraje etapu Tour de France. Linus má tento sen najednou na dosah. Zbývá pár kilometrů. Je rozhodnut. Nenechá si ho už vzít. Zběsile šlape do pedálů i z kopce. Zalehává na řidítka do maximálního předklonu. Řítí se dolů stovkou, ale stále se občas ohlédne, zdali se neblíží pronásledovatelé.
Neblíží. Naopak, jeho náskok mírně vzrůstá, jen blázen by šlapal z kopce jako o život. Jako Linus.

Možná už v tom sjezdu Linus počítá minuty a sekundy. Možná ne, a neví... Jestliže vyhrát etapu je úspěch, existuje ještě něco mnohem většího. Obléci si žlutý trikot. Dostat se do čela celkové klasifikace. Být absolutně nejlepší.

Ještě kousek. Davy u silnice šílí. Nikdy nic takového nezažil. Projíždí cílem s náskokem 40 vteřin na druhého Landaluzeho. A víc než tři a půl minuty naděluje největším favoritům. Bezprostředně po dojetí padá z kola. Možná je to vysílením, možná si právě uvedomil, čeho dosáhl.

O několik minut později je už umytý připraven poskytnout vítězné interview. Není schopen říct souvislou větu. Jen brečí a děkuje. Děkuje rodičům, týmovým spolubojovníkům (kteří mu v této etapě ale moc nepomohli, ani nemohli), zápasí se slzami.

Mladičký Němec Linus Gerdemann si chvíli na to obléká s posvátnou úctou žlutý trikot. Tento trikot smí v celém pelotonu nosit jen jediný závodník. Ten nejlepší.