Byl jsem se odpoledne podívat v jedné nejmenované nemocnici. Bylo docela teplíčko, kolem 36°C ve stínu. Nemám vedro rád, v létě mě nikdo k jižnímu moři nedostane. Za žádnou cenu. Takže jsem se polomrtvý ploužil k nemocniční budově.
Vešel jsem do ní a oddechl si. V přízemí byl příjemný chládek. Nebyla tam klimatisace, k takovému luxusu naše socialistické zdravotnictví nedospělo. Ten chládek se tam držel tepelnou setrvačností z noci a minulých chladnějších dní.
Stačilo vyjít jedno jediné patro vzhůru. Myslel jsem, že padnu. Bylo tam stejné vedro, jako venku, jen tam nefoukal větřík, který venku částečně pomáhal přežít. Bodejť by by ne, to, co jsem viděl, mi hlava nebere doteď. Všechna okna na prosluněné straně byla otevřená, byla tam chodba. Ale to nestačilo. Nemocniční pokoje byly na straně budovy, kam slunce nesvítilo. Sláva! Jenže všechny měly dokořán otevřené dveře do chodby zajištěné židlemi, aby nešly zavřít! A k tomu i otevřená okna, aby i poslední zbytky chladnějšího vzduchu mohly utéct a být nahrazeny skleníkovým vedrem z chodby.
Zoufalí pacoši leželi nazí, ti, kteří ještě nezemřeli a měli sílu se ovívat, tak činili. Ti, kteří se upekli už dopoledne, se začali rozkládat. Dobu smrti by Hercule Poirot nevypočítal z posmrtného chladnutí, ale posmrtného oteplování.
Přectavte si, že musíte ležet na posteli, kde je pod prostěradlem igelit, je vám třeba dost blbě a sadisti v bílých pláštích vás ještě mučí touhle saunou... Určitě to musí dělat schválně, vždyť mají mít nějaké školy, ne?
Na pochopení, že když je uvnitř 25°C a venku 37°C, nesmí se větrat, snad stačí IQ nad 80, ne? Nebo tím vedrem zešílel jako první zdravotnický personál?
Julínku, vedeš marný boj. Průšvih našeho zdravotnictví není v penězích. Je to v lidech.