ipsace i tiskace

Když si ještě jednou prohlédnete text oné parodie, vidíte, že se výborně povedlo naplácat tam slogany odevšad z hitů 80. let. Ostatně v češtině na to máme generátot Hitgen

And I just can’t let you go
I can’t lose this feeling

Bojím se, že se to netýká jen let osmdesátých :-)

Je zajímavé, že mnoho uživatelek v tom vidí Wham!, proti čemuž já ostře protestuji. Wham! stáli vokálně na hlasu George Michaela, jejich refrény byly tvořeny dlouhými znělými tóny skoro kantilénového typu. Part Hugh Granta obsahuje spíš tóny úsečné, stacattové, jakoby text spíš jen tak "štěkal". A George Michael je typický tenor, kdežto Grant má hlas posazen spíš do ženského altu, podobně jako zpěvák Erasure Andy Bell.

Ostatně, pamatujete, jak to bylo? Vince Clarke odešel od Depeche Mode, protože chtěl dělat muziku méně temnou a více hravou. Dal se dohromady s dobovým objevem, zpěvačkou s krásným altem Alison Moyetovou (Alf), čímž vytvořili úspěšnou dvojici Yazoo ("Don´t Go!", "Nobody's Diary"...). Po asi dvouleté spolupráci mu Alf dala košem, ale Vince si bleskurychle našel náhradu se stejným hlasem, která ovšem měla koule. A to doslova. Byl to zpěvák Andy Bell a vznikli tím Erasure, kteří stále vydávají desky.

Alf během té doby přešla do úplně jiného "seriosnějšího" žánru, ale přesto si "odskočila" a udělala jeden velký hit "Is This Love?" opět ve starém dobrém Yazoo soundu. Tím její hitparádová stopa pro mě končí.

Nicméně abych se vrátili k tématu. Existuje písnička z 80. let, která má téměř shodný název, a když se podíváte na klip, přičemž jste již viděli Granta, budete se válet smíchy. Je to Pop Goes The World, od Men Without Hats, od nichž asi budete znát slavnější Safety Dance, i dnes občas hraný v rádiích. Citoslovce pop! totiž nelze přeložit do češtiny, jedná se o zvuk, který právě můžete slyšet v klipu, takové to vytažení zátky z láhve. A zase štěkavé frázování, úplně odlišné od Wham!...

A ještě musím Lacovi oponovat, že by snad Hugh Grant parodoval Duran Duran, moji nejoblíbenější kapelu svého druhu. Durani vždy zněli trochu jinak, než hlavní proud "nové vlny" a "novoromantismu". Bylo to dáno mnoha faktory, jednímž z nich byl všudypřítomný zvuk kytar v každé písni. Ani texty do všeobecného "blabla" moc nezapadaly, Durani se vždy snažili zpívat "o něčem", takže mi přirovnávání Hugha Granta k nim dost pokulhává. Nicméně našel jsem jednu z jejích prvotin, kdy zněli aspoň trochu podobně – Planet Earth.

Srovnejte si to sami, a hlavně si to pořádně vychutnejte. Pro případné zájemkyně o úžasnou hudbu Duranů mám dobrou zprávu. Vše mám v CD kvalitě. Enjoy! :-)