ipsace i tiskace

Například Marcela. Jemná dívka s jemným hláskem, kterou by každá firma okamžitě zaměstnala jako telefonistku. S jemnou visáží, blonďatá víla, kterou by zaměstnala každá modelingová agentura. Plachý úsměv, decentní vystupování. Nekouří, pije s mírou, nemluví sprostě.

Kdysi dávno s námi občas trávila večírky na koleji. Po jednom takovém se utvořila pánská společnost, s jediným něžným prvkem, Marcelkou. Došlo k tomu tak, že se nám nepodařilo přilákat ("zajistit") dostatek uživatelek, všechny nás jako obvykle odbývaly, že se musí učit, že nepijí, popřípadě že už jsme s tím trapní. Zábava tím pádem neměla ty správné obrátky, takže jsme se pomalu začali loučit a rozcházet do svých dvoupokojů.

Jak už to tak u nadržených hochů bývá, začali jsme dělat různé sexuální narážky. A protože Marcelka byla bytost nedotknutelná a Jí jsme žádné přímé návrhy dělat nemohli, zvrhlo se to v narážky homosexuální. Ovšem jen nesmělé, decentní, jen takové náznaky, báli jsme se. ("Co by si Marcelka přece pomyslela?") Znáte to, tyhle hry se hrajou snad odjakživa. Takže i já a můj tehdejší kolejní spolubydlící Láďa jsme si nadšeně vyprávěli, že "ty ženské stejně nevědí, co chlap potřebuje" a dávali jsme si naoko nesměle najevo, jak se těšíme, až budeme sami. A zvedli jsme se k odchodu. V tom se to stalo.

Marcelka, ta něžná éterická bytost s hlasem anděla navázala na náš hovor a na rozloučenou nám takto pravila pevným a jasným tónem: "... a můžete se klidně i pocákat!"

Všem nám poněkud spadla brada a té noci jsme měli divočejší sny než obvykle.