ipsace i tiskace

Dosud jsem neměl to štěstí, takže vás o své zkušenosti nezpravím. To ovšem neznamená, že s vykáním zkušenosti nemám žádné. Jen se nejednalo o milenky, ale o česky hovořící cizince. Nedávno se řešilo, zdali vietnamským trhovcům vykat, či tykat. Většinovým názorem bylo, že je to slušné, že vykat se má v každém případě. Jelikož s cizinci čile komunikuju už očkoly, zíral jsem jako blázen. Moje zkušenosti této teorii vůbec neodpovídají, Vietnamci, kteří mají s češtinou problémy, tykají a jsou zvyklí na tykání.

Není to otázka poníženosti, ale je to pragmatická nutnost. Vietnamština používá úplně jiné hlásky a zvuky, Vietnamec je od sebe bezpečně odliší, ale Evropan je považuje za tentýž zvuk. Proto se zdánlivě všichni Vietnamci jmenují Nguyen + něco. Oni se jmenují různě, ale anglicky se to přepisuje stejně. Tím pádem by byli pro Čechy zcela neidentifikovatelni, neoslovitelni, nezapamatovatelni. Proto sami vymysleli geniální řešení. Dávají si přezdívky jako česká jména. Sympatické, že?

Pochopitelně jsou mezi nimi starousedlíci a dokonce někteří se zde již narodili a mluví česky zcela plynně. O nich teď nepíšu. Píšu výhradně o těch, kteří vykání nechápou a českou konversaci zahajují slůvkem "Ahoj". Je jich zde takových nadpoloviční většina. Jen v bývalém masokombinátu Písnice jich žije a pracuje nejmíň deset tisíc.

Do jejich situace se dokážu vcítit, protože sám mám něco podobného s angličtinou. Umím pouze Ajlavjů a několik synonym tohoto výrazu. Pokud se dostanu mezi Brity, ocením, když na mě mluví v přítomném čase, bez vedlejších vět, bez komplikovaných zdvořilostních frází. Obtěžovalo by mě, kdyby kvůli nějaké falešné slušnosti používali nějaký květnatý jazyk, jakým se oslovuje královna. Naštěstí oni to chápou a mluví tak, abych jim rozuměl. A není to jen tím, že oni vykání nemají.

Přesto všechno jsem se nechal zviklat. Třeba to mají Vykači teoretici nějak ověřené, třeba se nějakých Vietnamců ptali, zdali jim české vykání vyhovuje. Třeba se doba změnila.

Živý rozhovor s dívkou

Měl jsem včera pracovní schůzku ve Varech právě s Vietnamcem Honzou, se kterým se už nějaký ten rok znám, který ale stále neumí dobře česky. Něco jsem si u něj vyzvedával a taxem se těšil, že s ním a jeho kolegy vykání a tykání proberu. Když jsem sjížděl z toho zasněženého kopce kousek od cíle cesty, zavolal mi, že musí nutně odjet a že mi to nechá na sousední provozovně (B). Nevadí, sice jsem tam netrefil, ale určitě tam nějakého Vietnamce má, třeba nebude umět dobře česky. Cestu k (B) mi vysvětlí na provozovně (A), kterou jsem znal.

Jenže když jsem tam do (A) přijel, ujala se mě asistentka, která měla do žluté barvy stejně daleko, jako V.Klaus na Bali. Že prý mi tam pro to skočí, že ji znají, takže jí to dají, mně by to nedali. Zůstal jsem tam s bílými Čechy jako poleno a mé naděje, že rozluštím palčivý problém tykání, se povážlivě snižovala. Hrozilo, že podlehnu a stanu se slušným.

Naštěstí jsem měl ještě jeden úkol. Sehnat sádrového trpajzlíka. Tento skvost českého umění se hromadně prodává v pohraničí u velkých silničních tahů. Zajel jsem proto k Jáchymovu, kde jsou trpajzlíků celé plantáže. A světe div se, tradiční "české umění" zde prodávají (jak jinak?), Vietnamci!

A měl jsem štěstí. Ujal se mě takový, který neuměl ani časovat. Samozřejmě jsem navázal hovor, abych mohl usmlouvávat cenu. Nakonec jsem koupil skoro metrového trpajzlíka za šestikilčo, ale ještě nebyl konec. Při placení jsem omylem sáhl do kapsy s trochu zbytečně tlustým svazkem bankovek, takže můj prodejce i jeho kolega, který mezitím přišel, poněkud povytáhli obočí. Omluvně jsem se usmál, řka, že to jsou peníze firmy a balík jsem schoval a sáhl do druhé kapsy pro menší. Hned se ptali, v jaké firmě dělám ;-)

Řekl jsem jim, že dělám do počítačů a oni mě pozvali do boudy, jestli bych jim nepomohl, že jim přestal jít laptop. Šel jsem, protože jsem věděl, že moje touha po vědění bude ukojena. Uvnitř se mi oba přectavili jako Radek a Michal a já z nich během instalace tahal rozumy. Měli tam ještě Vietnamku, ale ta bohužel zjevně neuměla česky ani slovo. Dalo mi dost práce jim vysvětlit, na co se vlastně ptám, ale po pětiminutovém úsilí mi oba řekli, že tykání je jim příjemnější. Nebyli to ani mí známí, ani kolegové, ani nepatřili do žádné ze skupin, které se údajně učí v mateřské školce. Přesto se mnou bylo naloženo velmi dobře.

Rozešli jsme se. Odjížděl jsem s vědomím, že s mateřskou školkou si vystačí holt někdo jiný, já budu vždycky dávat přednost ohleduplnosti před někdy bezohlednou falešnou slušností. A budu se snažit psát jen o věcech, o kterých něco vím.