ipsace i tiskace

V úterý jsem jel takhle městem, v ulici Dukelských hrdinů je šalinový ostrůvek. Jelikož se tam renovuje nějaký barák, nedá se kolem něj projet vpravo, takže auta musí jet po kolejích. Hned za refýží je křižovatka s rušnou Veletržní ulicí. Pochopitelně tam vzniká kolona, protože auta jedoucí po kolejích na sever se nestíhají řadit do odbočovacího pruhu a projet křižovatkou včas. Překážejí si navzájem. Řidiči jsou vesměs nervosní a netrpěliví.

Za této situace jsem čekal na červenou vedle refýže, přede mnou bylo asi 6 aut, poslední z nich Modrý anděl. Blikla zelená, auta přede mnou se začala chaoticky rozjíždět do křižovatky. Všiml jsem si starého slušně oblečeného pána na refýži. S hůlkou a velmi zoufalým výrazem ve tváři se snažil obejít vůz modrých andělů. Pohyboval se velmi zvláštně, drobnými usilovnými krůčky, působilo to na mě dost komicky. Se zařazenou jedničkou jsem čekal, kdy se budu moct rozjet, když vtom se starý pán zapotácel a upadl na hranu refýže.

Teprve velmi pomalu mi docházelo, co se děje. Ne tak dvoučlenné posádce modrého anděla přede mnou. Nechali zelenou na semaforu svítit a bleskově se vrhli ke starému pánovi a začali ho ošetřovat. Já jsem teprve o vteřinu později ve zmatku otevřel dveře, pustil blinkry a s mobilem v ruce se ptal jestli 155 a nečekaje na odpověď jsem vytáčel číslo. Pán byl při vědomí, ale z obličeje mu crčela krev. Oba kluci byli naprosto perfektní. Starého pána drželi v polosedě, jeden z nich vytáhl z lékárničky obvazy a ošetřoval ho, oba na pána neustále vlídně mluvili a uklidňovali ho, že pomoc je už na cestě. Můj telefonát byl okamžitě vyřízen, nahlásil jsem přesnou polohu a pak už jsem mohl jen zavřít dveře vozu andělů, které oba nechali otevřené, jak spěchali s pomocí. V protisměru tím pádem mohla projet šalina a já už jen zajišťoval dopravu a signalisoval řidičům.

Moc jsem tomu pánovi přál, aby to nebylo nic vážného a nebudete mi to věřit, opravdu mi ho bylo strašně líto a moc rád bych mu pomohl, kdybych věděl jak. Asi za dvě, tři minuty byli na místě Měšťáci, je to snad poprvé, kdy jsem je viděl rád. Rychle jsem jim vysvětlil situaci a oni říkali, že sanitka tu bude hned. Dál již nebylo mé přítomnosti třeba, tak jsem místo opustil. Ovšem kluci z Modrého anděla si za svůj profesionální výkon zaslouží metál. Dobří lidé ještě nevymřeli.

A pak večer

Po velmi zdařilém dni (vzláště odpoledni) jsem večer zažil příhodu na podobné téma. Byla už noc, když jsem se napojil na čtyřproudovou silnici poblíž jednoho velkého města. Nikde žádné auto, jen v dálce přede mnou v mém směru kamión. Jak v zrcátku spatřil moje světla, párkrát zablikal všemi blinkry. I na tu dálku jsem viděl, že jede nějak pomalu... že by porucha a chtěl po mě pomoc?

Rozjížděl jsem se a blížil k němu, když on opět zablikal, evidentně to byla z jeho strany komunikace se mnou. Zpomalil jsem a dojel na jeho úroveň, on v pravém, já v levém pruhu.

A najednou jsem ho uviděl. Uprostřed mezi pruhy, kličkoval ze všech sil – zajíc. To kvůli němu jel kamioňák sotva třicítkou. Zajíček zblblý nastalou situací utíkal pořád před námi. Najel jsem trochu víc dopředu, abych ho donutil zatočit doprava, ale nedařilo se. Společně jsme takto ujeli snad půl kilometru, zajíc už musel být v posledním tažení, když náhle vpravo skončila svodidla. Ušák to zaregistroval a konečně odbočil. Blikli jsme s kamioňákem na sebe a oba se konečně rozjeli vstříc dálkám.

Není ten svět krásný? ;-)