ipsace i tiskace

Můj blogísku,
dnes jsem byl opět volit. Hlasovací lístky už mi ležely dva týdny na stole, ale nevěnoval jsem jim pozornost. Všiml jsem si, že na plakátech v naší ulici totiž píšou, že máme volit Mejstříka. A protože Mejstříka už jsem jednou kdysi volil a on mě jako snad jediný politik ničím nenaštval, byla pro mě situace jasná. Když kůň dobře táhne, není třeba přepřahat!

Leč, než jsem vyrazil tvořit dějiny, obálku jsem otevřel a lístky vysypal. A co nevidím! Lístek, který skončil na vrchu té kupky, mi náhodou obnažil své nejčernější místo. To místo, kam mimoděk sklouznou pohledy všech mužů, ba i většiny žen, i když málokterá z nich to je ochotna veřejně přiznat. Místo, kde bylo černým tučným písmem výšky 2,2 centimetrů napsáno jméno Michael Kocáb

Proč mi to dělají?

Drtivá většina politiků je mnou považována za nejodpornější hovada. Pokud mi nějaký politik nevadí, je to většinou proto, že ho neznám. Politiky, kteří jsou mi vysloveně sympatičtí, bych spočítal na prstech jedné ruky. A já teď musím jednoho z nich vyřadit. To se proboha nemohli domluvit a jít každý jinam?

Po desetiminutovém usilovném přemýšlení jsem se rozhodl, že to vyřeším až za plentou. Cestou jsem stále na nic nepřišel, o postoji k radaru jsem nevěděl nic u žádného z nich. Takže jsem za plentou vytáhl pětikačku, řekl si, že panna je Kocáb, orel je Mejstřík, roztočil minci a nechal dopadnout. Padl orel. Sorry Míšo.