ipsace i tiskace

Je jasné, že jestli to bude pokračovat tímhle tempem dále, budou nám příští rok u pump za odběr pohonných hmot ještě platit, ale než k této katastrofické visi dojde, chci vám povyprávět o tom, jak se také dá v Evropě jezdit a zdali mají nesmyslná nařízení smysl. Přimělo mě k tomu další prudce sofistikované nařízení, že totiž od 1. listopadu musí na úsecích vymezených jistou dopravní značkou řidič použít zimní gumy. Letos bylo začátkem listopadu 18 stupňů, takže o bezpečnost bylo postaráno znamenitě. Zimní gumy jste si povinně sjeli, ještě než napadl první sníh.

Popíšu vám teď, jak se jezdí v Černé Hoře. I tam jsou řidiči sešněrováni nesmyslnými značkami a číhajícími poliši. Leč, solidarita řidičů je tam na velmi vysoké úrovni. Nikdy se mi nestalo, že bych někde minul buserující cajty, aniž by na mě včas bliklo protijedoucí auto. Ale přitom podmínky jsou tam jiné. Provoz je řádově nižší než u nás, takže se řidiči problikávají do mnohem větší vzdálenosti od zdroje nebezpečí. Klidně i pět kilometrů, zcela běžně se mi stávalo, že mě někdo problikl, já jsem pět minut jel jako podělaný, a když jsem už začal mít dojem, že to byl nějaký omyl, náhle za bukem šmírovali s radarem.

Toto vše se ovšem dělo jen na silnicích průtahových, širokých a nenulovým množstvím solventních cizinců oplývajících. Ovšem to pravé Montenegro jsou silnice jiné.

Jsou to úzké silničky, kde se dvě auta nevyhnou a které vedou v zářezech do strmých úbočí hor. Na obrázku vidíte jednu z těch luxusnějších (Nikšič – Kotor), protože asfalt od propasti odděluje místy zídka. Průhledem dolů vidíte svah protější hory a Kotorský záliv, který je o 600 metrů níže nad mořem, než ten patník. :-)

Z okénka auta pak vidíte na jedné straně jen okraj silnice a pak už nic, žádný svah dolů. Vůbec nevíte, zdali je tam kolmá stěna či dokonce převis, mostní konstrukce. Pohled se zarazí až o protější horu, popřípadě vzdálenější břeh zálivu. Horizontem je okraj silnice. Tato situace spolu s tím, že na těch silničkách se lze vyhnout s protijedoucím autem pouze na místech k tomu určených, které jsou od sebe vzdáleny sto a více metrů, vás donutí jet opatrně. Na řízení se soustředíte jako při první jízdě v autoškole.

Za naprosto bezkonkurenční zážitek považuji silnici Rudine – Grahovo – Risan. Je užší a bez zídek, na tom by nebylo nic tak neobvyklého, ale je na ní neobvykle hustý provoz. Kdybyste měli mapu, viděli byste proč. Jedna alternativní objížďka hor vede přes dva sousední státy, druhá přes vzdálenou Cetinji a Nikšič. A ten hustý provoz způsobil, že jsem po dlouhé době zažil jednu z nejúžasnějších jízd své řidičské kariéry. Slabším povahám radím, raději to objeďte.

Jak asi víte, jezdím poměrně hodně a většinou se moc neloudám. (Párkrát jsem byl i na Sveti Jure.) Takže jsem si rychle zvykl i na černohorské serpentiny, vždyť je to silnice jako u nás, jenom má místo krajnice vzduch :-). Hned od prvních stovek metrů jsem dorazil do malé stojící kolony, protože právě docházelo k vyhýbání s protijedoucí kolonou. Tam mi došlo, jak to mají Srbové dobře zmáklé. Když se někdo bojí zajet na samou hranu silnice, prostě ostatní vylezou a ukazují mu. Viděl jsem tam zaseklého cizince, který sveřepě seděl za volantem, nohu vší silou na brzdě a odmítal se s autem pohnout, v očích smrt. Ani dopředu, ani dozadu. Ostatní se prostě přizpůsobili a nějaxe mu vyhnuli. Doufám, že po uvolnění silnice se pak někdy rozjel. Možná někoho z místních pustil za volant...

Vyhýbání jsem si tedy nacvičil, ale po krátké době jsem si všiml, že auto za mnou se na mě nechutně lepí a dává mi najevo, že by mě rádo předjelo. Víte, že předjíždění je největší stresová zátěž v provozu? Ano, je to vědecky vyzkoumané! A víte pro koho? Ne pro předjíždějícího, ale pro předjížděného. V první chvíli jsem si pomyslel, že je to blázen, že přeci jedu, jak nejrychleji to jde. Co mě má co předjíždět? Co to zkouší? Přiznávám, že byv momentálně vystresován jsem viděl ne snad rudě, ale určitě aspoň trochu do růžova. Ale paxem si začal uvědomovat, že oni jsou tu doma, tak asi vědí, co dělají. A kromě toho mi došlo, že mít někoho dobrého vpředu je výhoda, protože on bude dřív na ráně pro všechna auta, co nečekaně vyjuknou z protisměru. Takže jsem ho na prvním úseku, kde to šlo, pustil.

Předjeli mě hned dva, současně předjeli i auto přede mnou, které jsem mezitím dojel a které jsem vzápětí po nich předjel i já. Byli to vlčáci, co znali každou zatáčku. Jeli úžasně, k tomu, abych se jich udržel, jsem musel vyždímat všechno, co ve mě bylo. Byla to skvělá škola, mockrát jsme potkali auta v protisměru, ale oni to vždycky stihli ubrzdit a třeba i kousek couvnout.

Najednou se proti nám objevila souprava, kterou vidíte na fotce. Opravdu nechápu, kdo se s tímhle odvážil vyrazit tudy. Museli jsme couvat stovky metrů, abychom našli plácek, kde se dalo vyhnout, mezitím nás postupně dojížděla kolona předjetých. Vše se zvládlo, nechali jsme projet asi 20 aut, která se nahromadila v protisměru a jelo se dál. Oba vlčáci se postupně odpojili z hlavní silnice, před tím vždy zablikali čtyřma, abych za nimi nejel. Borci z horských vesniček, za volantem to nejen umějí, ale i vědí, co se sluší a patří.

Zbývalo už jen sjet dolů do Boky, byl jsem tak rozjetý, že jsem jel skoro stejně rychle jako oni a koho jsem dojel, toho jsem předjel :-)

V celém tom úseku není jediná dopravní značka, ty začaly až dole, na pobřežní "magistrále". Přesto jsem neměl dojem, že by ten úsek byl lemován kříži a hromadami vraků. Myslím si, že v příkazech a omezeních se bezpečnost neskrývá – což je takové závěrečné ponaučení.
A pozvání pro všechny, kteří chtějí neco zažít. Enjoy :-)