ipsace i tiskace

Nerozmyslel! Víte, co se mi stalo? Udělal jsem si závislost na TV seriálu! Vám to možná divné nepřipadá, ale mně ano. Já se totiž na zásadně nedívám na seriály, které nesestávají z uzavřených epizod. Je to proto, že vždycky propásnu pokračování.

Jedinou výjimkou byla Nemocnice na kraji města od Dietla. Tu znám taknějak odmalička. Když po dvaceti (nebo nevímkolika) letech natočili pokračování a sami herci se rozplývali, jak je to úžasně napsané, ze zvědavosti jsem shlédl několik (tři?) málo dílů, z nichž se mi invertovala peristaltika. Nemocnice pro mě skončila, a tím i poslední zástupce žánru.

A teď na podzim začala další řada téhož seriálu a už si nepamatuju, jaxe stalo, že jsem nějaký díl kousek zahlédl. Vydržel jsem až do konce a počkal si na další. Ve srovnání s tou předchozí řadou je to nebe a dudy. Konečně má Dietl důstojné pokračování. Bravo! Prý to píše někdo jiný, než tu předchozí řadu, ale ruku do ohně za to nedám, odborník na tento žánr opravdu nejsem :-)

Takže teď v pátek nemohu chodit na diskotéky ani za kamarády, neb čučím na bednu. Nevolejte, nepište :-)

Závěr první části článku bude patřit zvuku. Tedy tomu, který se line z beden během seriálu Nemocnice na kraji města. Je špičkový, skvělý, nejlepší! Prostorově dokonale koresponduje s obrazem.

Druhá část (aneb Jak hluboko jsi...)

Po konci jsem se nedokázal rychle zvednout a zaskočila mě nepřipraveného jedna opravdu vyčerpávající reklama. Kdosi od Nedvědů nabízí kolekci lidovek. Slzy mi vhrkly do očí. Strašlivý konec. Takhle krutý nebyl osud ani ke Kurtu Cobainovi.