ipsace i tiskace

Je to proto, abych dokázala vyluzovat co nejhlasitější zvuk. Lidé mě berou do ruky a celou mě roztočí. Jak se točím, pružný jazýček naráží na zubaté kolečko a já řehtám. Původně to mělo být jen o velikonocích, ale mých schopností si všimli zvláštní tvorové. Oblékají se do červených nebo bílých halenek, jezdí přes půlku světa do neznámých zemí a křičí, skáčou, bubnují, objímají se a hlavně dělají to, co je pro mě nejdůležitější: řehtají se mnou.

Můj zatím poslední výlet vedl do země, kde mám spoustu příbuzných. Jsou to zvonce, které zde má každá kráva na krku a které si s hlasitostí mého řehtání nijak nezadaji. Ale nebyla jsem se projít po pastvinách. Byla jsem, jako vždycky, ve veliké hale, kam můj majitel přijel užívat si to, co ho nejvíc baví. Byla jsem na HOKEJI.

Ze svých dosavadních cest vím z vyprávění svých lidí, že existuje nejlepší a nejslavnější hokejista na světě, jménem Jaromír Jágr. Všechny kamarádky mého majitele mají jeho plakáty v ložnicích, skoro všichni mají jeho jméno na těch červených a bílých halenách. Vždycky jsem si ve svých snech představovala, jaké by to bylo, být aspoň chvíli v jeho ruce. Ale věděla jsem, že se mi to asi nikdy nesplní, Jaromír přece v ruce drží vždycky hokejku....

Zápas začal a moji majitelé byli šťastní. Jejich milovaný český tým vedl. Hodně jsem si zařehtala a bylo mi dobře. Najednou se však začaly dít podivné věci. Pruhovaní muži začali posílat červené hráče pryč z ledu, aby bílomodří mohli hrát v přesile. Můj majitel z toho byl velmi rozlobený. Všichni kolem mě pískali a dupali. Ale pruhovaní si nedali říct. Když zase pískli, můj pán to už nevydržel a hodil mě na led.

Chvíli jsem tam jenom tak ležela a hráči byli daleko, celá hala pískala a nehrál se žádný hokej. Pak se to stalo. Hráč s číslem 68 si mě všiml a jel směrem ke mě. Věděla jsem, kdo to je, vždyť číslo 68 nosí nejvíc fanoušků na světě. Jel si pro mě Jaromír Jágr!

Musel si sundat rukavici, aby mě vůbec mohl uchopit. Shýbnul se pro mě a vzal mě do ruky. Jsem na lecjaké točení zvyklá, ale teď se mi zatočila hlava, jako nikdy před tím. Moc jem si přála, aby to zkusil, aby udělal to, na co jsem stvořená, alespoň na chviličku. Nic víc jsem si už nikdy nemohla přát.

A on to udělal! Sice jenom tak malinko a nenápadně, ale udělal to. Jako omámená jsem se nechala nést do tepla, pryč z ledu. Položil mě na mantinel tak, abych mohla být s nimi a dívat se celý zbytek zápasu na Jaromíra a jeho červené kamarády.

Teprve za chvíli jsem se vzpamatovala a začala se dívat kolem sebe. Všimla jsem si fotografa, který se divně kroutil a snažil se strčit svůj přístroj co nejblíž k mezeře mezi dvěma skly. Nevím, co to tam kutil, a vlastně to ani není důležité. Nezáleží, co bude potom. Už mi to nikdo nevezme. Největší hokejista na světě se mnou dělal to, co mám nejraději. Děkuji, Jaromíre.

Věnováno nejlepšímu hokejistovi na světě s číslem 68