ipsace i tiskace

Byla už noc, když autíčko, kterému bůhví proč říkali Popelka, pocítílo únavu. (To, že se jedná o "autíčko Popelku", mi dává nesmírnou výhodu v použítí středního i ženského rodu, což se dále ukáže jako důležité.)

Našlo si pěkné místečko vedle silnice, a šup, sklouzlo a lehlo si na bok. Pozdě zjistilo, že si hajlo nad nečekaně hluboko zařízlý potůček. Trochu se mu z té výšky zatočila hlava, až si naše hrdiňátko ublinklo. Ale nebylo to blinkání, jako mají lidé a zvířátka. Z toho Popelčina se dělaly na vodě krásná duhová kola. Škoda že v té tmě nebyla vidět.

Zanedlouho začalo kolem Popelky hemžení, lidé pod ni strčily kartóny, aby nevyblinkala další duhová kolečka. Také se ji snažili probudit, ale marně. Píchla se o trn šípkové růže a tvrdě usnula. A kromě toho vážila 14 tun a ještě k tomu měla v sobě 6 tun zrní, čočky a popela, což je nejmilejší jídlo všech Popelek, co jich na světě jen je. Lidé to vzdali a odjeli jinými autíčky pryč.

Přišlo ráno. Denní světlo nesměle nakukovalo pod načechranou přikrývku, kterou se autíčko v noci přikrylo, aby mu nebyla zima. Lidé říkali Probuď se, Popelko, ale popelka spala tvrdě dál. Lidé pohrozili, že přijede zlý jeřáb s kamarádem vyprošťovákem, ale Popelku to nechávalo klidnou. Pevně se zapřela čumáčkem o svah a nebyla s ní řeč, ještě si přítáhla sněhovou přikrývku až přes hlavu.

A spala dál. Když lidé viděli, že autíčko s nimi nemluví, pozvali si na pomoc stroje, které mluví stejnou řečí jako ono. Přijel traktor, ale ani s ním si Popelka nechtěla povídat. Tak aspoň odhrnul sníh, aby jeho větší kamarádi moc neklouzali. Jenže tito noví kamarádi už na řeči moc nedají! Schylovalo se k násílí...

Popelka stále tvrdě spala, s hlavou skloněnou na stranu, až se zdá, že ji z toho musí pořádně bolet za krkem. Traktor na ni přátelsky pobafával a mrkal velkýma očima. Autíčko mu však stále jen ukazuje bříško a odmítavě natáčí kola do rejdu na znamení, že nemíní vstávat.

A už se to blíží. Nejdřív Jeřáb ve slušivém žlutém kanafasu. Natáhl nad naše autíčko dlouhou a silnou ruku a vysunul nohy, aby se mohl lépe zapřít o zem. Kde se vzali, tu se vzali, najednou se objevilo další hemžení lidiček. Lezli po autíčku a šimrali ho provázky. Zahákli ho za hlavu a ruce a jeřábova červená ruka napnula svaly... ale ouha, jeřáb se naklonil a kdyby rychle nepovolil své sevření, mohl ulehnout na Popelku. Bůhví, co by z toho bylo!

Když tedy Jeřáb sám nic nezmohl, musel přispěchat na pomoc třicetitunový Vyprošťovák. Je to velký silák, má dva navijáky, ze kterých se jako chapadla blížily k autíčku ocelové šlahouny s řetězy a háky na konci. I on preferuje kombinaci červené a žluté barvy na své vysportované postavě

Lidičky začaly Popelku šimrat na nejcitlivějším místě mezi zadními koly. Jistě všichni dobře víte, co tam autíčka mají. Nejdřív to lechtalo, háky se opatrně zahákly, bylo to jako piercing, znáte to, je to rajcovní. Ale pak Vyprošťovák přitlačil, až se Popelka otřásla. Byla to tak velká síla, že se svalovec podpatky zabořil hluboko do asfaltu, přestože ho z druhé strany držela ještě lanem dvanáctitunová Tatrovka, aby zůstal na místě.

Autíčko ucítilo neznámou bolest, která mu byla přesto povědomá. Byla to ta bolest, o které se mu zdávalo, když mělo horečku a budilo se se zpocenými skly. Je to ta bolest, které se všichni podvědomě bojíte, že by jednou mohla přijít. Bolest signalizující ohrožení jedné z nejdůležitějších součástí každé bytosti.

Bolestně a zoufale zasténalo, marně. Pak se ozvalo prásknutí a Popelka omdlela. Vyprošťovák povolil sílu. Lidé se seběhli, aby diagnostikovali zranění. Byla to ošklivá podívaná. Hřídel, který kdysi hrdě a pevně držel vztyčen tam, kde měl, najednou sklesle a ochable plandal. Vím, že se to může stát každěmu, a šikovná uživatelka ví, co v této situaci má dělat, že nářky nepomohou, naopak pomůže povzbudivé slovo a vlastní příklad... není to neřešitelné, ale nikdy to nepotěší.

Ovšem v dané situaci bylo nejlepší hřídel amputovat, operace ještě neskončila a jen by překážel. Snad se ho později podaří doktorům vrátit na své místo v plné síle. Háky ale už nemohly tahat za TO místo, ale přemístily se na kyčle. Teprve potom se oběma žlutočerveným silákům povedlo odtáhnout spící Popelku z místa nad roklí na pevnější zem.

Zafačované místo v rozkroku ještě trochu krvácelo, ale Popelka už byla schopná se postavit na nohy. Nebylo to ale úplně jednoduché. Bylo nutné použít lano, které bylo přes kladku zapřené o nedaleký strom, aby Vyprošťovák tahal správným směrem. Současně pomáhal i Jeřáb, který se musel průběžně opatrně přemisťovat, aby mu Popelka nešlápla na nohu.

Naštěstí byli kamarádi dobře secvičení a společnými silami stavěli zraněné autíčko opatrně na kola, byla to radost pohledět. Šlahouny se napínaly a povolovaly podle potřeby, ruka jeřábu se natáčela a natahovala, teď už nehrozilo, že se pomocník překotí do kaňonu.

Během operace se ještě muselo lano přeháknout z kyčle na záda, což dobře vidíte na obrázku. Konečně bylo autícko na kolech hřbetem vzhůru a zbývalo ho jen srovnat na cestu tak, aby ho Vyprošťovák mohl podepřené odvézt k doktorovi. Opět stačilo přeháknout lano a zapřáhnout za nožičku.

Když bylo slunce na nejvyšším bodě své každodenní pouti, sedělo už autíčko na invalidním vozíku, který pro něj vytvořil Vyprošťovák. Lidičky se začaly rozcházet, ale ještě mi jeden pán v červené kombinéze prozradil, že toto nastudování pohádky přijde bratru na stopadesát tisíc. Samozřejmě nepočítaje v to léčebné výlohy.

Milé uživatelky, to je konec pohádky. Jak vidíte, všechno dobře dopadlo a zdá se, že Popelka s Vyprošťovákem v sobě nakonec najdou zalíbení a kdoví, zdali brzo nebude svatba. Stoly se budou prohýbat a nafta poteče proudem. Ale to už bude zase jiná pohádka. Mějte se pěkně a brzy nashledanou!

Jak asi tušíte, po kliknutí na každý obrázek ho můžete zvětšit, nejlepší je, když kliknete kolečkem, aby vám pohádka nezmizela. Říkám to jen pro pořádek, ne, že bych vás podceňoval :-)